Francie oznámila záměr zakázat dovoz loveckých trofejí druhů zařazených do příloh A a B evropské legislativy CITES. Přidává se tak k evropskému trendu, který chce prostřednictvím omezení dovozu trofejí přispět k ochraně ohrožených druhů.
Na první pohled jde o jednoduchou rovnici: méně lovu znamená více zvířat a lepší ochranu přírody.
Jenže funguje ochrana přírody v Africe skutečně tak jednoduše?
Nová rozsáhlá vědecká studie publikovaná v časopise Conservation Letters ukazuje, že realita je podstatně složitější. A především upozorňuje, že plošný zákaz dovozu loveckých trofejí nemusí přírodě automaticky pomoci. V některých podmínkách může odstranit právě ekonomickou motivaci, díky níž zůstává půda zachována jako prostor pro divokou zvěř.
89 studií, 13 afrických zemí
Mezinárodní tým vědců vedený Dr. Hayley Clementsovou ze Stellenbosch University analyzoval výsledky 89 odborných studií ze 13 zemí subsaharské Afriky.
Jde o dosud nejrozsáhlejší souhrn vědeckých poznatků zaměřený na dopady trofejního lovu nejen na lovené druhy, ale také na jejich životní prostředí a na obyvatele, kteří s divokou zvěří žijí.
Výzkumníci hodnotili mimo jiné:
-
vývoj populací volně žijících zvířat,
-
věkovou a pohlavní strukturu populací,
-
rozsah území zachovaných pro přírodu,
-
příjmy místních obyvatel,
-
zaměstnanost,
-
potravinovou bezpečnost.
Výsledek není černobílý. Ani samotní autoři studie netvrdí, že každý trofejní lov automaticky prospívá ochraně přírody.
Čísla ale přinášejí do často velmi emotivní debaty zajímavý pohled.
65 % výsledků bylo pozitivních
Celkem 65 % hodnocených výsledků bylo pozitivních z hlediska ochrany přírody nebo života místních obyvatel.
Negativních bylo 26 % a dalších 9 % výsledků bylo nejednoznačných.
Ještě výraznější rozdíl se objevil tam, kde měli místní lidé nebo soukromí vlastníci půdy skutečná práva k využívání zvěře a zároveň získávali příjmy z jejího managementu.
V takových systémech přesahoval podíl pozitivních výsledků 80 %.
Právě tento model funguje například v Namibii a Jihoafrické republice, kde má zvěř pro vlastníky půdy a místní komunity konkrétní ekonomickou hodnotu.
Tam, kde většinu kontroly nad zvěří a příjmy ponechává stát a místní obyvatelé z využívání přírodních zdrojů profitují jen omezeně, byly výsledky podstatně méně jednoznačné.
Nejsilnější výsledek? Zachování životního prostoru
Možná nejzajímavější část studie se netýká počtu ulovených zvířat, ale půdy.
V 92 % hodnocených případů byl trofejní lov spojen s větší rozlohou území zachovaného pro ochranu přírody.
A právě životní prostor je jedním ze základních předpokladů dlouhodobého přežití afrických druhů.
Pokud má divoká zvěř pro majitele nebo místní komunitu ekonomickou hodnotu, vzniká důvod ponechat rozsáhlé plochy jako přirozené nebo polopřirozené prostředí.
Pokud tuto hodnotu ztratí, nabízí se jiné využití půdy – zemědělství, intenzivní chov hospodářských zvířat, oplocování, infrastruktura nebo jiná hospodářská činnost.
A jakmile přírodní prostředí zmizí, nepomůže zvířatům ani absolutní zákaz lovu.
Přínos pro lidi není vedlejší otázkou
Ochranu africké přírody nelze oddělit od lidí, kteří v ní žijí.
Velké šelmy mohou zabíjet hospodářská zvířata. Sloni ničí úrodu a mohou představovat přímé nebezpečí lidem. Rozsáhlá území ponechaná divoké zvěři zároveň nemohou být plně využívána k zemědělské produkci.
Studie zjistila, že tam, kde byly tyto dopady sledovány, měl trofejní lov nejméně v 85 % případů pozitivní vliv na příjmy, zaměstnanost nebo potravinovou bezpečnost vlastníků půdy a místních komunit.
To neznamená, že každý systém rozděluje peníze správně.
Právě naopak. Studie ukazuje, že výsledky jsou výrazně horší tam, kde místní lidé nemají skutečný podíl na rozhodování nebo na příjmech.
Zásadní otázkou proto není jen existence lovu, ale především kdo z něj profituje a kdo nese náklady života s divokou zvěří.
Co samotné lovené populace?
Právě tady jsou výsledky studie nejméně pozitivní.
Populace lovených druhů byly častěji stabilní nebo rostoucí než klesající.
Současně však vědci zaznamenali méně příznivé výsledky u některých dalších ukazatelů, například věkové nebo pohlavní struktury populací. Dopady na přirozený pohyb zvířat v krajině byly rovněž rozdílné.
To je důležitá část výsledků.
Udržitelný lov nemůže znamenat pouze stanovení počtu zvířat, která mohou být ulovena. Záleží také na tom, jaká zvířata jsou lovena, v jakém věku, v jakém poměru pohlaví a jak se kvóty přizpůsobují vývoji konkrétní populace.
Právě proto má smysl vědecky založený a adaptivní management.
Plošný zákaz je jednoduché řešení. Ale je také správné?
Autoři studie upozorňují, že plošné zákazy dovozu loveckých trofejí mohou být příliš hrubým nástrojem.
Pokud určitý lovecký systém nefunguje, je namístě jej změnit nebo omezit.
Pokud ale jiný systém prokazatelně financuje ochranu přírody, udržuje rozsáhlá území jako habitat divoké zvěře a poskytuje příjmy lidem, kteří s ní musí každodenně žít, může mít zákaz dovozu úplně jiné následky.
Vědci proto namísto plošných zákazů navrhují posuzovat kvalitu jednotlivých systémů.
Dovážející země by podle nich mohly požadovat například důkaz, že:
-
lov skutečně přispívá k ochraně přírody,
-
místní komunity nebo vlastníci půdy získávají odpovídající část příjmů,
-
kvóty vycházejí z vědeckých poznatků,
-
systém je průběžně monitorován,
-
kvóty a management lze podle výsledků upravovat.
Takový přístup by oddělil dobře fungující projekty od těch špatných.
Plošný zákaz tento rozdíl pochopitelně nezohledňuje.
Evropa rozhoduje, následky ale nese Afrika
Debata o dovozu loveckých trofejí probíhá především v Evropě.
Dopady těchto rozhodnutí ale nastávají tisíce kilometrů daleko.
Evropský občan může na dovoz trofeje pohlížet především jako na etickou otázku. Pro vlastníka půdy v Namibii nebo člena venkovské komunity může být stejná problematika otázkou toho, zda bude mít ekonomický důvod na své půdě tolerovat levharta, geparda, slona nebo jiný druh.
Právě proto není dobré stavět diskusi pouze na emocích.
Ochrana přírody se musí hodnotit podle výsledku.
Kolik přírodního prostředí zůstalo zachováno? Jak se vyvíjejí populace? Jak jsou nastaveny kvóty? Kam směřují peníze? Mají místní lidé důvod zvěř chránit? A co se s územím stane, pokud tento ekonomický model odstraníme?
Teprve potom lze hodnotit, zda konkrétní opatření přírodě skutečně pomáhá.
Studie nedává jednoduchou odpověď – a právě to je její hodnota
Autoři sami upozorňují, že dostupné vědecké podklady nejsou ve všech zemích stejně kvalitní a že zjištěné vztahy nelze automaticky považovat za důkaz příčinné souvislosti.
Přesto studie přináší velmi důležitou zprávu.
Trofejní lov nelze jednoduše označit ani za univerzální nástroj ochrany přírody, ani za její automatické ohrožení.
Výsledek závisí především na tom, jak je systém nastaven a řízen.
A právě to by mělo být základem racionální debaty o budoucnosti lovu v Africe.
Nejde tedy jen o jednoduchou otázku:
Lovit, nebo nelovit?
Mnohem důležitější je otázka:
Za jakých podmínek může regulovaný lov pomáhat zachovat divokou zvěř, její životní prostor a současně vytvářet skutečný přínos pro lidi, kteří s ní žijí?
Pokud chceme skutečně chránit africkou přírodu, měli bychom hledat odpověď právě na ni – a rozhodovat podle výsledků, nikoli podle emocí.
Zdroje a další čtení
Původní studie: Outcomes of Trophy Hunting for People and Nature in Sub-Saharan Africa, Conservation Letters, 2026.
Shrnutí výsledků studie – Stellenbosch University:
https://www.su.ac.za/en/news/trophy-hunting-more-positive-negative-people-nature-sub-saharan-africa-study-finds
Článek Outdoor Life:
https://www.outdoorlife.com/conservation/trophy-hunting-benefits/